Cesta k odpuštění

20.08.2022

Někdy mám pocit, že vlastně každý den procházíme momenty, kdy někomu něco odpouštíme...často sami sobě. Že jsme třeba nebyli tou nejlepší verzí sebe sama. Že jsme někomu nevědomě nebo dokonce i vědomě ublížili a později jsme toho litovali. Nebo ublížil někdo nám. Každý den se nám dějí mikro momenty, kdy se s takovým ublížením setkáváme. A jednou za čas se stane něco většího, co nás opravdu bodne do srdce. A proto se s takovými situacemi musíme naučit vypořádávat.

Nedávno na mě byl opravdu zlý můj praktický lékař, který neunesl to, že jsem se chtěla přeregistrovat k jinému. Jeho zlost a chování jeho sestřičky mě opravdu v tu chvíli zranilo, dokonce ve mně vyvolalo agresi. Když se na to zpětně podívám, moje agrese mohla být zraňující právě pro ně. Existuje tolik úhlů pohledu. Vztahy mají neuvěřitelnou dynamiku a jedině vědomá komunikace nám může pomoci se vzájemně pochopit. A někdy ani to nepomáhá, protože nás druhá strana prostě nechce vyslyšet. Buď jsme jí skutečně ukradení, nebo si jen neuvědomuje, co způsobila, nebo prostě nemá kapacitu nás vyslyšet, protože sama druhá strana prochází bouřlivým obdobím. Špetka empatie nám může pomoci se v tomto navigovat a netlačit vztahy s druhými do rovin, které tam přirozeně nejsou.

Jak ale reagovat, když komunikace s druhou stranou vázne a my pořád cítíme pocit ublížení. Pocit, že to té druhé straně musíme říct, aby to pochopila. Zaprvé, ber v úvahu, že reakci druhé strany nemáš ve svých rukou a tvoje konfrontace nemusí padnout na úrodnou půdu. Zraníš se vlastním očekáváním a nakonec si bodáš kudlu do srdce ještě hlouběji. Co ale máš vždy ve svých rukou je tvé chování, tvoje pocity (do jisté míry, protože ty se vytváří z tvých myšlenek). A právě odpuštění druhé osobě, která z tvého pohledu způsobila tvoje zranění je čistě na tobě. Na to, abys někomu odpustil/a, druhou stranu totiž nepotřebuješ.


Co je a co není odpuštění?

Co je vlastně ono odpuštění? Odpuštění pro mě vždy bylo posunem, že nelpím na pocitech zranění, že nechávám někoho jít jeho vlastní cestou, kterou si vybral a je pro něj nejlepší, že jej akceptuji ve vší nedokonalosti. Že se mě to už netýká a neberu si to osobně. Odpuštění neznamená zapomenutí křivdy a neospravedlňuje špatné chování dané osoby k tobě. Odpuštění také neznačí rekonciliaci. Odpuštění je posun a může k rekonciliaci vést, pokud s tím obě strany souzní. Ale to už je nějaká vzájemná cesta. Na začátku je tvoje vlastní rozhodnutí, že se nebudeš ničit pocity zranění a držet v sobě zlost na druhou osobu, protože ti to neslouží. Odpouštíš kvůli sobě, ne kvůli nim! A k tomuto vědomému rozhodnutí samozřejmě veda cesta.

Nedávno mě inspiroval článek s názvem "How to forgive someone who isn't sorry" od Rachel Miller. Přesvědčila jsem se, že vědomě používám v těchto náročných situacích kroky, které Rachel popsala a které pochází z doporučení psychologů. Tak pojďme k těmto krokům, třeba pomůžou i vám.


KROK 1: Uvědom si, "kde jsi" a co prožíváš

Na začátku si uvědom situaci, ve které se nacházíš. Zvláště pokud jde o větší dlouhodobý pocit křivdy od osoby, od které si to nečekal/a. Zastav se a uvědom si, do jaké míry tě tento pocit pořád ovlivňuje v tvém životě. Jak procházíš každým dnem? Cítíš v sobě neustále bolest, analyzuješ si zpětně poslední interakce, cítíš zlost? Pamatuju si na momenty, kdy mě takový pocit křivdy přivedl do stavu, že jsem se ani nepoznávala a říkala jsem si: To přeci nejsem já! Toto si potřebuješ ujasnit a říct si nahlas. Velmi doporučuji si psát deník. Zpětně si pak můžeš reflektovat svojí postupnou cestu. No a pak už nezbývá než si říct, co všechno už si zkusil/a, abys situaci vyřešil/a. A pokud už nic nezbývá, odpuštění je nasnadě.


KROK 2: Udělejte vědomé rozhodnutí odpustit

Rozhodnutí je pak na tobě. Byla jsem nedávno v situaci, kdy jsem dostávala několik často protichůdných rad od svých blízkých a ztrácela jsem se v nich. Nakonec jsem dospěla k závěru, že rozhodnout se musím sama. Jen já sama vím, co je pro mě nejlepší. A tak je to i s odpuštěním. Pokud nejsi ready, nežeň se do toho a vrať se ke kroku jedna. Měli byste to cítit jako přirozený krok, který chcete udělat kvůli sobě. Ne proto, že vás někdo tlačí nebo protože tím chcete získat soucit a body navíc od dané osoby. Nebo protože jde třeba o pomstu: Však já ti ukážu, že jsem lepší! Nemusíte mít druhou stranu v lásce, nesnažte se jí ale udělat zle. Pár rad za mě, jak projít procesem a přiblížit se rozhodnutí:

  • Piš si deník! Pokud ti nejde psaní, namaluj to.
  • Vytancuj se z toho nebo zkus cokoliv kreativního (malování, zpěv).
  • Sdílej to s přáteli, kteří tě vyslechnou.
  • Udělej si pestrý program, který ti zaměstná hlavu a pomůže ti přijít na nové myšlenky a poznat nové lidi.


KROK 3: Udělejte vědomou práci na sobě

Třetí krok, který najdete v článku je o vaší práci se sebou. Jde o fázi, kdy si doslova potřebujete obměkčit vlastní zraněné srdce. V minulosti mi pomohla rada jednoho z mých koučů: Vidíme člověka nejprve jako anděla a když to nedopadne, najednou je z anděla ďábel! A co se na něj dívat jen jako na člověka. Je to prostě člověk jako ty. Taky měl nějaké dětství, pocity radosti, zlosti i smutku, měl vztahy, které nedopadly, rozchody, které bolely. V rámci mindfulness výcviku jsem se seznámila s meditací "Stejně jako já". Posadíte se a vzpomenete si na danou osobu a postupně si říkáte: Osoba, na kterou myslím, miluje stejně jako já, trpí stejně jako já, má starosti stejně jako já, prožívá radost stejně jako já...modifikujte si to podle sebe. A v neposlední řadě se v tomto kroku pochvalte. Pokud nejde o mikro křivku, zkuste si na škále 1-10 odstupňovat pocit bolesti a představit si ho jako velký balvan, který si nesete na zádech. Co už jste za ten čas prožili, pocítili, s čím jste se vypořádali, jak nejlépe to šlo? Vizualizujte si to! Psychologové tvrdí, že onen balvan se většinou postupně zmenší, protože si racionalizujeme do konkrétní podoby naši bolest. A také tím budujeme vlastní sebedůvěru. Zvládáš to, buď na sebe pyšný/á!


KROK 4: Udělejte si reflexi

A na konci je moje oblíbené: Co tě ta osoba / situace učí? Kam ses posunul/a? Vrať se ke svému deníku nebo jiným kreacím, které si vytvořil/a. Co tam vidíš? Pravděpodobně jsi silnější, vědomější a také možná daleko více víš, co budou tvé následné kroky. Já sama se v takovém období začnu propojovat s novými lidmi nebo starými přáteli, protože jsem hodně sdílná a vede mě to k novým nápadům, zážitkům a uvědomění, že v tom nejsem sama. Že stejně jako já, někteří z mých blízkých prožívají nebo prožili to samé. Pár rad za mě na závěr:

  • Udělej si třeba motivační nástěnku a vyvěs si jí na viditelné místo.
  • Napiš si několik věcí, které si chceš splnit. Třeba nové koníčky, cesty, knihy, které chceš přečíst. Může z toho vzniknout i takový "bucket list".
  • Napiš dopis sám sobě, kde si poděkuješ za zvládnutí náročné cesty.
  • A pak napiš dopis svému budoucímu já, které používá vše, co se právě naučilo a to konstantně.
  • A pokud to zvládnete - popřejte dané osobě vše dobré...


A závěrem...POZOR! na ego

Ať už je vaše osobní cesta k odpuštění jakákoliv, pozor na ego! Nenech pocit prohry nebo ztráty blokovat tvůj osobní růst. Pokud je to potřeba, sedni si a přiznej si, jak velkou roli ego hraje v celé tvojí situaci. Je to normální proces, nestyď se za něj. Posune tě to dál.

Snad tyto odstavce byly pro vás všechny přínosné a budu ráda, když se mnou budete sdílet to, co funguje vám, a jaká je vaše zkušenost s odpuštěním.


Mějte krásné dny!

Vaše Péťa